Studna

Můj šéf, starej Benda, mne zavedl ke své studni hned, jak jsme k němu domů dorazili. Sklonil jsem se nad ní. Na jejím dně se leskla jen žalostná loužička.

„Matka zrovna všecku vodu vyčerpala. Do zítřka do rána nebude čím ani splachovat,“ řekl.

Pozval mne k sobě do Čelákovic na návštěvu, a já mu na to skočil. „Potřebuju prohloubit studnu,“ řekl mi až ve vlaku, „a tys byl havíř, ne? Já už na to nejsem.“ Měl jsem ovšem radost. Aspoň že mne ubytoval jako vlastního syna. Jen vody mi přidělil tak trochu do vědra.

Rozhlédl jsem se kolem. Všude, u šéfa, ale i v sousedních zahradách byly hromady kamenné drti porostlé býlím. Starej Benda sledoval mé oči:

„Však ty si s tím poradíš,“ řekl a plácl mi po rameni. Zahleděl jsem se mu do tváře. Usmál se na mne a jazykem si pohnul protézou horní čelisti. Tenhle jeho zlozvyk mi lezl na nervy.

Kousek vedle stál půjčený kompresor, u něho svinutá hadice a na ní sbíječka. Těžká, ohromná, ale tím líp, protože při své váze poleze do zoli sama, jako do másla. Namazaná, i náhradní špic tam byl. Oba byly čerstvě nabroušené.

A na kompresoru sáček s novými montérkami a pracovními botami. Určitě mé číslo – byly očividně z podnikového skladu.

Starej Benda mne vzal kolem ramen a vedl mne ke svému domu.

Vedle v zahradě jsem zahlédl  chlapíka, jak tam seděl na hromadě špalků, v tílku a teplákách, s lokty opřenými o kolena. Díval se na nás. Usmál jsem se na něj a bradou jsem naznačil pozdrav. Ušklíbl se, ale pozdrav neopětoval. Jen cigaretu v ruce pošpiněné barvou zvedl k ústům a dal si šluka. Vypustil kouř směrem k nám a mezi zuby si odplivl.

Okna kuchyně byla dokořán a linula se z nich vůně pečené kačeny a kyselého zelí.

Seděli jsme u oběda a paní Bendová mne každou chvíli povzbuzovala do jídla a přidávala mi na talíř. „Chutná?“ ptal se po několikáté starej Benda, ale jinak bylo ticho. Oknem dokořán jsem viděl souseda, jak dřepěl u okapové roury a natíral ji na zeleno.

Po obědě starej Benda spustil do studny žebřík a já jsem snesl na dno sbíječku. Kompresor se rozhučel a sbíječka se roztančila. Z kamenné stěny čišel chlad, ze sbíječky tryskal proud vzduchu smíšeného s olejem a krystalky ledu. Starej Benda to s tím mazáním přehnal. Rozšrouboval jsem sbíječku a její vnitřek jsem důkladně vytřel hadrem. Vzduch se pročistil.

Dno studny bylo hladké a tvrdé a dlouho odolávalo. Sbíječka mnou natřásala jako panákem, ale já se nedal; znal jsem to z dřívějška a věděl jsem, že když ji jenom povedu, pouze lehce přitlačím, ale jinak ji nechám dělat svou práci, špic vrstvu skály nakonec prořízne, a pak už se bude kámen odlupovat jako perník.

Starej Benda vytáhl na šňůře pár kýblů kamenné drti, ale potom si musel jít lehnout. Záda mu, jako tak často, vypověděla poslušnost. Tahal jsem tedy kýble sám, po žebříku a jen zpola naplněné. Sypal jsem zrovna obsah kýble přes okraj na zem vedle studny, když se paní Landová přišla celá ustaraná omluvit, že musí s tátou k doktorovi, jinak že se definitivně položí.

„Moc veselo tady zrovna nemáte,“ řekl jsem směrem k sousedovi. Přikývla a na kámen položila klíč:

„Tady máte klíč od domu – kdyby se to protáhlo.“

Když jsem sypal dalšího půl kýble, vedla manžela k autu. Usedla za volant a oba odjeli.

Vzal jsem do obou rukou sbíječku a postavil ji na zolu. Zapnul jsem ji a ona vyprskla proud mrazivého vzduchu.

Odkrajoval jsem skálu kus po kusu. Při tom jsem kamennou drť odhrnoval nohou za sebe. V jedné chvíli se mi zazdálo, že se něco dotklo mé nohavice, a potom že světlo, pronikající sem shora, poněkud zesláblo. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost; sbíječka zaměstnávala všecky mé smysly.  

Když jsem zase nohou odhrnul rozbitý kámen za sebe, šlo to lépe, než by mělo.  Ve zlé předtuše jsem se otočil: Žebřík, postavený až k samé stěně za mnou, byl pryč.

Nevěřícně jsem zvedl hlavu. Nic, jen čerň kamenné stěny, a nad ní kulatá modř nebe. „Haló!“ zvolal jsem, ale můj hlas, nakřápnutý chladným vzduchem, asi nedolétl ani k okraji studny. „Haló!“ volal jsem ze všech sil. Nahoře se pravidelně zapínal kompresor a vyrovnával tlak v nádrži. Prý když se za bílého dne díváme na oblohu dlouhou rourou, uvidíme hvězdy. Já však viděl jen nebe přeškrtnuté kondensační čarou.

Kdy se asi vrátí ti dva? přemýšlel jsem. Pokoušel jsem se kopat, ale po chvíli jsem toho nechal – drť už nebylo kam dávat.

Jako kluci jsme na sídlišti taky pobývali ve studni, vlastně ve větrací šachtě ve sklepě činžáku. A tou jsme lozívali vysoko, až třeba do druhého patra, a poslouchali jsme, co si lidé doma mluví.

Vstal jsem a opřel jsem se o stěnu. Odlomené kusy kamene mne tlačily do zad. Jak jsme to tehdá dělávali? Zvedl jsem jednu nohu a chodidlem jsem se opřel o stěnu naproti.  Napjal jsem ji a zkusil jsem, jestli mne udrží. Udržela. Přidal jsem tedy i druhou nohu, a teď už jsem visel ve vzduchu mezi oběma stěnami. Pak jsem se opřel dlaněmi o stěnu za sebou a snažil jsem se od ní odtlačit a pozvednout tělo o centimetr nahoru. Stalo se. Posunul jsem tedy jednu nohu o něco výš, vzepřel se na ní, a pak jsem k ní přisunul i nohu druhou.

Pomalu jsem se zvedal centimetr po centimetru výš a výš. Když jsem se však po dlouhé době podíval pod sebe a nad sebe, na čele mi vyrazil studený pot. Nahoru to bylo beznadějně dál. Ale horší bylo, že studna se směrem nahoru rozšiřovala; to jak si kopáči dole usnadňovali práci. V jedné chvíli se noha mohla o protější stěnu opřít už jen prsty, ale poslechla a napjala se a já zase visel o kousek výš, ale prsty se začaly třást, a po nich i lýtka a nakonec i stehna, a já zpanikařil a začal jsem sestupovat dolů, pořád rychleji, protože nohy se chvěly i tam, co už se zase mohly opřít celou plochou chodidel. Začal jsem klouzat po ostrých výčnělcích ve stěně.

Žuchnul jsem na hromadu drti. Pálila mne záda, svaly nohou se chvěly a chtělo se mi pít. Překulil jsem se na kolena, sehnul se až k samé zemi a dlaněmi jsem rozhrnul drť. Pod ní byla velká kaluž chladné, kalné vody. Začal jsem chlemtat jako pes. „Haló,“ volal jsem do odlesku nebe v kaluži, ale  neslyšel jsem ani sám sebe. Dosedl jsem zpět a opřel jsem se o zeď. Schoulil jsem se, objal si ramena a díval jsem se před sebe. Z úpatí stěny vyvěral do kaluže malý pramínek. Asi ten, co teď bude sousedovi chybět. Oči se mi začaly klížit a za chvíli jsem byl pryč.

Probudilo mne drkotání vlastních zubů. Otevřel jsem oči. Hleděl jsem na podivný obraz před sebou. Tam, kde končila má brada, se v ploše hladiny křišťálové vody za černými mřížemi příčlí žebříku skvělo nebe. Vyskočil jsem.

Ale nohy, zkřehlé studenou vodou a napjaté křečí, stály pode mnou jako dvě klády. Rozpřáhl jsem ruce a zachytil se žebříku.

……………

Když jsem konečně vylezl nahoru, můj první pohled platil sousedovi. Seděl na své kupě dříví a z pekáče pojídal buchty rukama zapatlanýma více než dřív. Okapy i okapové roury jeho domku byly zelené až pod střechu. Nikde žádný žebřík.

Přelezl jsem okraj studny a vydal jsem se k němu. Se zájmem mne pozoroval. Usedl jsem na dříví vedle něj.

„Blbej fór,“ řekl jsem. Přikývl a zakousl se do další buchty. Marmeláda mu vystříkla na bradu. Utřel si bradu hřbetem ruky a marmeládu slízl. Zul jsem si boty a vylil jsem z nich vodu. Pak jsem si svlékl kalhoty a košili a obojí jsem pořádně vyždímal. V prachu u mých nohou z toho byla hezká loužička, jako by tam pes načůral. Vše jsem rozložil na vyhřáté dříví a nastavil jsem svá bolavá záda slunci, sklánějícímu se k vrcholkům stromů v zahradách.

„Ber si!“ řekl a malíčkem ukázal na pekáč.

V břichu mi notně kručelo a buchty voněly. Z jedné buchty vykukoval mák. Neodolal jsem a natáhl se po ní.

Dříve, než slunce zapadlo, dorazil starej Benda s manželkou. Když zjistil, že ve studni je metr vody, radostí se mu vyrovnala záda. Chtěl, abychom z ní vynesli zbytek kamenné drti. „Zítra tam můžou bejt dva metry,“ naléhal. Navlékl jsem si jen boty a vlezl jsem do studny. Potápěl jsem se do ledové vody a lopatkou jsem nabíral drť. Starej Benda už zase tahal. Hodně plné kýble, a záda mu fungovala. Jeho doktor bude pyšný, jak rychle jej vyléčil.

Na obloze už svítily hvězdy, když jsme ze studny vytáhli žebřík a hadici se sbíječkou. Vše jsme vytřeli hadrem a starej Benda sbíječku rozebral, naolejoval a uložil na svinutou hadici. Třásl jsem se chladem.

„Zítra ji bude potřebovat soused,“ řekl.

„Ten?“ řekl jsem.

„Jasně, kopat musej všichni,“ řekl a díval se jinam.

„Aha,“ řekl jsem.

V noci jsem vylezl oknem do dvora. Připlížil jsem se ke kompresoru, přikrčil jsem se za ním a rozšrouboval jsem sbíječku. Spustil jsem kalhoty a do ní se vykálel. Pak jsem ji zase pečlivě sešrouboval a uložil na hadici. Starej fór ze šachty.

Ráno mne Bendovi vezli na nádraží. Když jsem tašku nakládal do jejich auta, soused tlačil se synem kompresor do své zahrady. Zamával jsem jim.

„Ať se daří!“ zvolal jsem, a: „Ty buchty byly moc dobrý. Díky!“

„Měj se,“ odpověděl soused a usmál se na mne. Velice srdečně.   

Ty buchty byly opravdu moc dobré.

Bílí černí medvědi

K. ve Slezsku, předjaří 1945

 

„Co bydymy robić?“ Co budeme dělat? řekla maminka a hledala na desce stolu tátovu ruku. Zde ve Slezsku se panstvo vystřídalo několikrát a maminka se jejich jazykům nikdy pořádně nenaučila. Ač téměř slepá, všem jim však dobře rozuměla. Stačil jí nejasný obrys arogantní postavy ve dveřích, a často rána pažbou do podlahy. Kdo by se jim odvážil nerozumět?

„Táto, co s ní budeme dělat?“

Jejich děvče vypadalo mladší, než skutečně bylo. Moc jí chyběli bratři, odvedeni, jako Slezané a tedy příslušníci Velkoněmecké říše, každý na jinou frontu. Strach a tíseň rodičů se na ni přenášely a ona to málo, co jí rodiče mohli dát, zase zvrátila, nebo s tím už během jídla pospíchala do dřevěného domečku na dvoře.

Máma obrátila tvář směrem, kde by měly být tátovy oči. Naslouchala každičkému jeho vzdechu, každému šustnutí ruky na povrchu stolu, snad i pohyb jeho očních víček zaznamenávala. Vždyť dřív, než se něco změnilo v chování Němců, zaslechla v dáli palbu děl. A táta oné noci uviděl i záblesky na obzoru.

Tehdy usedli ke stolu.

V rohu kuchyně stála bachratá skříň. Táta máminu ruku na desce stolu pevně stiskl. Pak vstal a u dveří jizby naslouchal. Když se ujistil, že dítě spí, přistoupil ke skříni a odsunul ji stranou. Skříň drhla o kamennou podlahu. Pak vyšel na dvůr a začal ke dveřím snášet cihly, vápno a písek.

Děvče ráno zůstalo stát ve dveřích kuchyně s otevřenou pusou. Skříň zmizela a na jejím místě stála zeď, hotová až ke stropu a hladce omítnutá. Jen u jejího úpatí byl otvor a vedle něj velký otesaný kámen.

Přistoupila k ní a dotkla se vlhké omítky. Podívala se na maminku, pak na tatínka. Tatínek  přikývl. Nahlédla do otvoru u podlahy, a když si tam chtěla po snídani vlézt a hrát si tam, kupodivu zase souhlasili.

Jen lampičku si s sebou vzít nesměla. Ale rozkoukala se a brzy zjistila, že si v té skrýši může hrát třeba na mámu v kuchyni. Náramně se jí ta hra líbila, ale když se zeptala, zda by si sem mohla vzít svou kamarádku, táta skoro vykřikl. Ale pak ji dlouho v náručí utěšoval a vysvětloval, že je to tajemství. Tajemství měla ráda.

Jednoho dne ji tam tatínek sám poslal. A večer, když se jí ta hra konečně omrzela, strčil dovnitř hlavu a něco jí vysvětloval. Dal jí tam nočník a láhev vody a košíček chleba, a ona vše tak, jak se tomu naučila při svých hrách, postavila na stůl z cihel a poslouchala tatínka, jak ji prosil, aby byla zticha, že to nebude dlouho, že se tam jenom párkrát vyspí a bude moci ven. Tátovi se při tom chvěla brada a ji popadl zase ten strach. Nebyla však zvyklá odmlouvat.

To „párkrát“ trvalo dny, pak týdny. Pozorovala proužek světla, který sem pronikal spárou nad kamenem.

Jen v noci tatínek kámen odsouval, strkal dovnitř hlavu a bral nočník i prázdný košíček nebo talíř, aby vše, čisté a doplněné,  zase podal zpět. Někdy si k otvoru klekla i maminka, řekla jí pár slov, a občas podala lavůrek s vodou a ručník.

Tak dvě nebo tři minuty, a kámen byl zase zasunut na své místo ve zdi.

Bětka si zpívala, povídala si sama se sebou, odříkávala básničky nebo veršíčky z Bible, co je slýchávala v modlitebně. Počítala na prstech, skládala básničky, a taky jen tak, ve vzduchu, si opakovala skladbičky, jimž ji kdysi, když na to byly peníze, naučil na housle pan učitel. Dokázala zkroutit se tak, že se vešla mezi pryčnu a stěnu, a s hlavou u země naslouchala zvukům z kuchyně. Moc jich však nebylo. Jen dvakrát se z kuchyně ozval velký hluk, tatínkův křik a mámino kvílení. Ale pak zase vše utichlo a maminka se po několik dní neobjevovala. Když ji v noci tatínek navštívil, měl ještě ustaranější tvář než jindy. Vysvětloval, proč maminka tentokrát nepřijde, a že ji bolí hlava.

To David Brückner, kterým ji rodiče strašili, když zlobila, požadoval po rodičích peníze. Těch pár marek, co je na trhu utržili za vejce nebo hrudku másla,  ihned  vyměňovali za něco jiného, co si sami vyrobit nedokázali. Ještě v den, kdy se svými soukmenovci táhl do Říše, se u nich se spřežením zastavil. Tatínek by mu býval dal i poslední groš, ale neměl ho. Brückner se po něm ohnal, tatínek uhnul, a hůl maminku, která své nevidomé oči upírala směrem, odkud přicházel řev, zasáhla do třesoucích se rtů.

Maminka upadla jako podťatá. Brückner svou sukovatou hůl uchopil za opačný konec a zvedl ji vysoko nad hlavu.

„Tato, co im robisz?“ ozval se ode dveří chlapecký hlas. Brücknerův syn Jonatan stál ve dveřích a očima hrůzou doširoka otevřenýma se díval na maminku, jež si paží ohnutou v lokti  a otevřenou dlaní chránila hlavu. Upírala na Brücknera velké, ale prázdné oči.

Brückner nechal hůl upadnout na podlahu a vyběhl z domku. Svého syna, jenž se stále ohlížel k těm prázdným očím, smýknul za sebou.  

Když vojsko odtáhlo a ve vesnici byl zase nastolen pořádek, tatínek své dítě ze skrýše vytáhl.

Leželo otci v náručí a oba rodiče je líbali po celém těle.

Po těle pokřiveném, bílém a zapáchajícím.

Bratři se živí vrátili. Jen jeden byl spíš mrtvý než živý. Kamarád jej přivezl v kolečku, naloženého jako pytel brambor. Sám nevypadal o moc lépe, ale hned druhého dne se vydal dál, do své rodné vesnice. Jana uložili do jizby a pro puch z nehojících se ran, pro jeho křik po celých nocích tam ležel sám. Omývali mu rány dle rad lékaře, a když stále slábl a už ani sténat nemohl, když už na lékaře peníze nebyly, poprosili o pomoc mastičkáře. Pak ve vzduchu visel ještě ostrý zápach podivných mastí a obkladů. Ale brzy se mu vrátila do tváří barva a jednoho večera usnul, aby prospal celou noc. Ráno probudil dům voláním, že má hlad. Seběhli se k němu a on nechápal, proč jsou najednou tak veselí.

A tehdy odpoledne, po druhém posilujícím spánku, se poprvé zahleděl do máminy tváře, zvedl ruku a dotkl se jizvy na její tváři.

„Kdo to udělal?“ zeptal se.

Máma jen potřásla hlavou. Ale on naléhal.

Tak mu to pošeptala.

Dlouho hleděl do stropu a mlčel.

Dalšího dne vstal, pochodil nejprve po jizbě, a pak se vydal do kuchyně. Posedával v ní a díval se oknem na dvůr. Povzbuzen sluníčkem, nebo touhou podrbat Alíka za ušima, vyšel ven. A odtud hleděl směrem k sousedovic chalupě. Tu si uvědomil, že o Kryšce, jeho děvčeti, se dosud nikdo nezmínil.

Došel až k plotu a opřel se o něj. Za plotem se rozprostíral lán, ale nebyl osetý. Tráva sahala místy až po pás, trní a jiný plevel nikdo nevytrhával. Na něm se pokojně pásla jejich kráva Łaciata. Ale za lánem, za plotem sousedů nebylo života. Z komína se nevznášel dým, okna byla zabedněná.

Když se sem nahrnuli osvoboditelé, sousedé svou dceru, tu jeho Kryšku, neschovali. Ti vojáci, co přijeli na vozech tažených malými koňmi, se zde, na území nepřítele, chovali jako v celé Velkoněmecké říši. Na Kryšce se jich vystřídalo osm. Pak zastřelili ji, i přihlížející rodiče.

Uplynuly sotva dva roky, a do vesnice se zase hrnuli noví páni. Tehdy se Jan odhodlal. Sbalil si pár věcí do ranečku, přidal i něco potravin a nezbytné dokumenty. Ale Bětka mu na to přišla, a když neposlechl její prošení a slzy, řekla o tom rodičům. Ale ti mu dali všechny peníze, co doma měli, a hlavně adresu strýce, co se ještě před válkou odstěhoval za prací do Kanady.

Našel tam strýce i práci, a Bětka jej za rok následovala.

……………………………..

Ostrov Saturna, Tichý oceán, západní pobřeží Kanady mnohem později

 

Choulil jsem se do bundy, zatímco pekař Jon se do kabiny trajektu ani ohřát nepřišel. Zaskakoval sem jen aby nakouknul do své kabely, vytáhl fakturu, a už zase pospíchal zpět k náklaďáčku, odkud bral bedýnku nebo dvě, plné voňavého, té noci upečeného chleba.

U každého ostrova, kde se trajekt zastavoval, stál mezi pěšími jako první. Po spuštění mostu personálu jen pokynul, a už pelášil na břeh, kde své břemeno vyměnil za bedýnky prázdné. Zpět v kabině vše zapisoval do velikého sešitu s oslíma ušima.

Zpod stolu svítila jeho holá kolena, na vychrtlé postavě plandalo tričko, pamatující lepší časy. Pozvedl hlavu, pohlédl na mne. Ale hned zase uhnul očima a poškrábal se v prošedivělých vousech.

Nebe na východě bledlo a v šeru břehů prosvitovala světla přístavu Swartz Bay.  Jon mířil ještě do obchodů  hlavního města provincie.

My také.

Když jsme se  večer posledním trajektem vraceli, Jon už seděl v kabině, shrbený nad svým sešitem s oslíma ušima. Trajekt tentokrát do přístavů jiných ostrovů nevplouval, a tak cesta netrvala dlouho.

„Svezete nás?“ zeptal jsem se ho, stojícího u kabiny svého náklaďáčku. Nezeptal se, kam že by to na Saturně mělo být – na ostrově je jen jedna silnice. Nasedli jsme a Jon nám mlčky nabídl kelímek horké kávy. Žena do mne loktem strčila, a tak jsem si jej vzal a usrkl. Spálil jsem si jazyk. Vzal si kelímek zpět a maličko se usmál.

Už nepromluvil. Jen jako by nám naslouchal.

Zastavil před svou pekárnou. Toho večera už dopekli, a jen nad verandou domu skrytého v zahradě svítila jediná, holá žárovka. Jonovi dva ohromní psi se za zuřivého štěkotu přiřítili, ale on na ně houkl a oni stáhli ocasy mezi nohy a pokojně nás očichávali.

Jon zabouchl dvířka a zavolal na psy.

„Dobra noc!“ řekl, a já na něj vykulil oči.

„Vy mluvíte ‚po naszymu‘?“ vyhrkl jsem.

„Yny troche,“ odpověděl, „od taty.“

Vykročil ke svému domu.

Před námi byla neproniknutelná tma. Jen tam, kde cesta oddělovala od sebe koruny stromů, svítily hvězdy. Šli jsme podle nich. Vůně Jonova chleba a cukrovinek se linula celým údolím a v lesích po obou stranách silnice dělaly žáby tichomořského pěveckého sboru čest svému jménu. Někde v hloubi pralesa, nesen ozvěnou, zněl řev jelena, tak nepodobný jeho krotkému vystupování za dne.

„Ráno si zajdeme na čerstvý chleba k Jonovi do pekárny,“ řekl jsem.

„A proč?“ řekla má žena. Chleba moc nejíme.

„Jen tak,“ řekl jsem

„Kdo to je ten Jon?“ zeptal jsem se Derryla, co nám přivezl bedýnku jablek. Derryl na ostrov utekl před developery, kteří jeho ráj na kanadské pevnině proměnili v  betonovou džungli. Živil se kdečím.

„Toho znám jak vlastního bratra,“ řekl a usedl na kámen, jeden z těch, co jsem je natahal z lesa. Ukládal jsem z nich chodník od chaty k asfaltové cestě. Třicet metrů dlažby z kamenů, které sem přitlačil před tisíci lety ledovec. Byl každý jiný, jen odstínů žuly jsem napočítal sedm.  „Peče chleba,“ řekl a vytáhl krabičku cigaret. Ohrnul jsem nos. Zastrčil ji zpět do kapsy.

„Je Jon Kanaďan?“

Derryl se usmál. Jak na kuřáka měl oslnivě bílé, koňsky zdravé zuby. Naštěstí – nejbližší zubař ordinoval o pár ostrovů dál.

„A kdo je,“ řekl, „tedy z nás bílých?“ Politicky korektní. „Myslím, že je to Polák. Jako vy, ne?“

„My jsme z Čech,“ opravil jsem ho.

„Odkud?“

„Čechy, Bohemia.“

Nic mu to neříkalo.

„Z Československa,“ napověděl jsem mu.

„Václav Havel,“ řekl a čekal na pochvalu. Pochválil jsem ho. O českém pivu se nezmínil.

Zvedl jsem z hromady kámen, prohlédl jsem ho, a pak jsem ho vložil do jamky ke druhým, plochou stranou nahoru. Přiklepl jsem ho kladivem a do mezery jsem vtloukal kamennou drť. Odskakovaly od ní jiskry a vznášel se nad ní sotva znatelný pach síry. Mísil se s vůní  jablek. Derryl sáhl do bedny a jedno si vzal. Přiložil si je k ústům. Jeho zuby zablýskly. „Můžu?“ „Ještě jsem ti je nezaplatil,“ řekl jsem, ale jeho tesáky se už zahryzly do červené slupky. Ukousl půl jablka, labužnicky žvýkal a po bradě mu stékal pramínek šťávy.

„Jon sem přijel tak před čtyřiceti lety,“ začal vyprávět s plnou pusou, „s dřevorubci. Poráželi jen  nejstatnější stromy, hlavně túje, ty pařezy jsou v lese ještě vidět, i se stupačkami, co je  vysekávali, aby mohli řezat o kus výš, kde je kmen tenčí.“

Derryl se ohnal po jedné z velkých vážek, co sem přiletěly s prvními ranními slunečními paprsky a jako malé helikoptéry poletovaly sem a tam a lovily drobný hmyz. Jejich let se nadalo odhadnout – dokázaly létat velkou rychlostí a změňovat svůj let v pravých úhlech, bez zpomalení, poskakovat ve vzduchu tak, jako by pro ně zákony fyziky neplatily.

„Byl docela jiný, než dnes. Ten tahal pilu jako stroj, a nikdo s ním kvůli tomu pracovat nechtěl, protože každého uhonil. Tak ho dali k vrátkům, kterými stahovali kmeny až k moři. Jon pak zase tahal, ale ocelové lano, a to nahoru do údolí. Pár jich ještě v lese leží.“

Jedno jsem viděl. Jako ruka.

„Když zde s kácením přestali a chlapi odcházeli jinam, Jon zůstal.“ Derryl se díval na oblohu.

„Proč?“

„Zamiloval se tady do toho ostrova jako do ženský,“ řekl. „Psst!“

Vysoko nad našimi hlavami se ve slunečních paprscích ohříval orel bělohlavý. Nechal se nést  proudem vzduchu, jen občas pohnul křídly. Slunce proměnilo jeho bílé peří na hlavě, krku a ocase ve stříbro. Létal ve velkých kruzích. Tu naklonil hlavu, jako by si něco na zemi prohlížel. A pak stáhnul křídla a začal padat k zemi. Těsně nad verandou křídla roztáhl, vyrovnal, a konce křídel malinko pozvedl. Zpod jeho těla se vynořily nohy s drápy, připravenými něco uchopit. Když to něco sebral z verandy, vznesl se nad koruny lesa a brzy nám zmizel z očí.

„Co to bylo?“ vydechl jsem.

„Měli jste tam něco k snědku?“ 

„Pokud ano, tak už asi ne.“

Derryl si vzal ještě jedno jablko.

„Sebral ptáka, co vám naletěl do okna. Na to orli číhaj všude.

Jon tady koupil za babku pozemek a postavil si na něm chajdu. Jenže on je původním povoláním pekař, tak si dovedeš představit, jak asi vypadala. Poslali sem párkrát  kolaudační komisi, a pokaždé z toho byl průser.

To třeba jednou přijel úředník, co byl invalida na vozíku. Jon se připravil, i rampu pro ten vozík postavil, kávu uvařil a zákusky napekl. Už si asi představoval, jak díky jeho pekařskému umění vše konečně proběhne hladce.

Zprvu to vypadalo slibně, ten člověk Jonovu chajdu ani neobjel a hned se nechal vytlačit po rampě, ve směru vůně toho pečiva, jenže když zajel doprostřed salónu k stolečku, co na něm stála káva a ležely zákusky v bílém porcelánu, tak když mu Jon nabídl, úředník pustil jedno kolo svého vozíku a natáhl se po šálku kávy. Jenže v té chvíli se vozíček pootočil, a káva byla pro úředníka nedosažitelná. Tak zase chňapl po kole, vrátil se zpět ke stolu, natáhl se po kávě – a už byl zase daleko. To se párkrát opakovalo. 

Nakonec se ten úředník pořádně naštval, zvedl ruce nad hlavu a nechal vozík jet tam, kam sám chtěl, čímž skončil v rohu místnosti a praštil se tam o nějaký nábytek.

Ten protokol o kolaudaci na místě roztrhal.

Do týdne měl Jon na poště úřední příkaz, aby chajdu zlikvidoval.“

„Což Jon asi neudělal,“ řekl jsem.

„Odkud to víš?“ pousmál se Derryl. „To neznali Jona. On tu podlahu vyrovnal a ohlásil, že se z té chajdy nehne, leda že by ho vynesli mrtvého. A že se tam zabetonuje.“

„Zabetonuje?“

„Jo, tak to řekl. On to někdo zatelefonoval do novin, a jelikož zrovna neměli o čem psát, tak se sem nahrnuli, přijelo i auto s kamerama a hromada čumilů z Viktorie i Vancouveru. Postávali na silnici a kolem chajdy a dívali se, jak Jon pilně pracuje, jak dělá bednění kolem verandy, jak míchá štěrk a cement, jak to v kolečku do toho bednění naváží, a když měl vybetonováno, tak jak doprostřed té verandy postavil židli, sedl si na ni a do toho čerstvého betonu ponořil boty a zkřížil ruce na prsou a vykřikoval, že se nehne, dokud mu nepřiznají jeho svaté právo žít ve svém domě. Byla z toho hotová tisková konference a Jon zářil a asi si myslel, že teď mu nic odmítnout nemůžou.

Ony ty otázky novinářů byly dost soucitné, i poslankyně za tyhle ostrovy se nachomýtla, zůstala tam té půl hodiny, co její trajekt zrovna kotvil v přístavu, a když si očichla atmosféru, tak se před kamerami postavila na jeho stranu a přihřála si svoji polívčičku. Ona byla socialistka a z toho lesního dělníka udělala málem mučedníka za třídní spravedlnost. I slzu uronila, když řekla něco o tom, že by tam mohl hlady a žízní umřít.“

„Neumřel,“ poznamenal jsem.

„Ovšem. Jenže  Jon blufoval, a to neměl dělat. Večer, těsně před odplutím posledního trajektu všichni svá fidlátka sbalili a on zůstal sám. Ještě chvíli poseděl, ale pak si povolil tkaničky a ten beton i s botama vyzul. Sešel z verandy, v křoví se vyčůral, zadem zašel do své chajdy a udělal si večeři. Když jedl, tak se otevřely dveře a někdo vešel dovnitř.“

„A nachytal ho na hruškách.“

„Jon tu osobu klidně pozval na večeři, a naštval se až potom, když mu ve dveřích řekla, co si o něm myslí. Chtěl ji vyhodit, ale ona odešla sama.“

„A dál?“

„Tomu, co bylo dál, nerozumím. Ne, že bych nevěděl, co se dálo, ale já fakt nevím, co si o tom mám myslet. Podívej, my se s tou mojí poznali na zábavě, a když otěhotněla, tak jsme se vzali. Jako tolik párů, co je znám. Ale Jon a Betty? To kdyby mi mohl někdo vyložit!“

„Kdo je Betty?“ řekl jsem.

„To je ta ženská, co ho načapala při lži.“

„A ti dva se dali dohromady.“

„No právě.“

Zvedl jsem k němu hlavu:

„Ach tak!“

„Ty to chápeš?“ řekl Derryl.

„Ne,“ řekl jsem.

Ten rozhovor Jona s Betty byl delší, než jak si jej představoval Derryl.

„No tak jsem kecal, no,“ řekl Jon té osobě ve dveřích a věnoval se jídlu a novinám.

„Kvůli tomu jsem nepřišla,“ řekla.

„Aha,“ řekl a otočil stránku novin. Chvíli si z ní slabikoval.

„Tak kvůli čemu?“ řekl po chvíli a ponořil lžíci do talíře.

„Jonatane Brücknere,“ řekla. Lžíce se na půlcestě k ústům zastavila. Zde na ostrově znali všichni jen jeho křestní jméno, vlastně jeho zkratku, a i ta se vyslovovala jako jiné, běžnější jméno John. Vložil lžíci do úst.

„Váš otec se pokusil zabít mou matku.“

Zakuckal se a polévka vystříkla. Utrhl kus novin a rozmazával ji na desce stolu.

„A co s tím mám já?“ řekl a utíral dál.

„Asi tolik, co já s mou mámou.“

Pak mu to došlo. Vyskočil, ale rám dveří už byl prázdný. Vyběhl do tmy, ale po ní se slehla zem.

Jeho otec, když do této země přišli, úřadům o své činnosti v minulosti lhal.

Seděl ve svém kajaku, schován v ranním šeru, pod kořeny stromů rostoucích u samého břehu. Uviděl ji ihned, když odplula od můstku. Trochu se podivil, kam že to míří.

Novinářkou nebyla. V žádných novinách, co si je po onom setkání nakoupil, nebyla od ní ani řádka. Jen v jednom obskurním plátku, co jej zadarmo rozdávají na trajektech, měla text o místní fauně. Docela dobrý, a Jon si jej přečetl dvakrát.

Vyplul za ní.

Plula naproti vycházejícímu slunci. Pravidelně pádlovala a Jon si brzy uvědomil, že nebyla úplnou začátečnicí. V zádech pocítil západní větřík. Uprostřed kajaku vztyčil malý stožár a roztáhl na něm plachtu. Betty udělala to samé.

Snad dvě hodiny tak pluli za sebou. Díval se na rodinu kosatek, hravých a nespoutaných, tak nezaslouženě zvaných velryba-zabiják. Nedaleko jeho kajaku se vynořil tuleň, s tváří téměř lidskou a vousatou stejně jako jeho, s čerstvě uloveným lososem, zplihle visícím po obou stranách čelistí. Jako by čekal na potlesk.

Plul dál, a tuleň zůstal za zádí. Jon se za ním ohlížel, a když se tuleň znovu ponořil, zvedl od hladiny oči a postřehl mračna nad západním obzorem.

Nad horami Vancouverského ostrova zuřila bouře. Její vzdálený hřmot zanikal v šplouchání vln pod přídí a v pleskání vesla, zařezávajícího se do vody po stranách kajaku.

Přestal pádlovat.

I Betty se nehýbala. Sledovala jak západní oblohu, tak jeho.

Vítr zesílil. Mraky, před chvílí ještě nad obzorem, se přiblížily. Vlny, dosud pokojné jako na rybníce, se zvedly a začaly jeho kajak postrkávat do zádi. Pak jedna udeřila velkou silou. Záď ji rozřízla jako sněžný pluh a ona se proměnila ve dva obloukovité gejzíry po obou stranách kajaku. Její hřeben byl však vyšší než kajak, ten proletěl nad lodí a chladná  voda Pacifiku Jonovi zmáčela košili i širák.

Když začal padat déšť, oba svinuli plachty a položili stožáry. A udržovali své lodi zádí k vlnám.

Rozhlédl se kolem. Nikde nebyla žádná jiná loď, ani tuleň s dalším úlovkem se nevynořil, jen kosatky se vysmívaly bouři, plavaly nevzrušeně a v ladných obloucích se tu vynořovaly nad hladinu, aby ukázaly svá sněhobílá břicha, tu zase zapadaly do vln a nastavovaly svá antracitová, lesknoucí se záda proudům deště.

„Teď,“ vykřikl a ponořil pádlo hluboko do vody.

Betty jej pozorovala. Díval se jí do tváře, ale ona se neodvracela, vichr jí serval klobouk z hlavy a déšť jí zmáčel a rozházel vlasy do všech stran. Je vlastně krásná, pomyslel si v jednu chvíli. Pak zaťal čelisti a sklonil se nad veslem.

Hukotem bouře k němu pronikl výkřik. V záři blesků uviděl její kajak dnem vzhůru. Udělal ještě několik temp, napřímil se a hleděl na převrácenou loď. Vlny ji zvedaly do výše, aby ji posléze nechaly zmizet v údolí mezi sebou.  Zabral ještě jednou po jedné straně, pak po druhé, pomalu, jen aby udržel loď v rovnováze. Po Betty nebylo ani stopy. Dosedl na lavičku.

„Tak to by bylo,“ řekl nahlas.

Ale po chvíli pádlo znovu ponořil do vln a otočil se k převrácené lodi..

Veslem se opřel o okraj Bettina kajaku a vtlačil jej hluboko do vody. Když se kajak prudce obrátil, Jon hleděl do ústí  revolveru  .38 Special, o němž věděl, že je služební zbraní Královské kanadské jízdní policie.

Její dlouhé vlasy plovaly na hladině, deštěm omývaná tvář vypadala  přízračně. Díval se na ni, a ona své oči z něho také nespouštěla. Držela se okraje lodi, ale zbraň v její ruce se chvěla. Jon pozvedl veslo. Betty dále na něj jen hleděla. Tu zvedl veslo svými dřevorubeckými pažemi nad hlavu.

Betty vypustila revolver z ruky.

Paží ohnutou v lokti a otevřenou dlaní si chránila tvář.

Jon tak po několik vteřin zůstal, s veslem vysoko nad hlavou,  hleděl do jejích velkých, prázdných očí.

A pak nechal veslo dopadnout na hladinu, daleko od Betty.

Natáhl k ní ruku. Ale její prsty sklouzly z okraje lodi a ona zmizela pod vodou.

Jon si klekl a ponořil paži do vody. Jednu chvíli ucítil na dlani její vlasy, sevřel je, ale ony mu mezi prsty proklouzly. Naklonil se a hledal oběma pažemi. Nic. A pak sjel přes okraj, hlavou napřed, tam, kde se těch vlasů naposledy dotkl.

Pod vodou do ní narazil ramenem. Uchopil ji za paži a volnou rukou tepal hladinu a šlapal vodu. Přehodil jí jednu zplihlou paži přes okraj svého kajaku, pak druhou, a celou ji potlačil výše. Ale kajak hrozil překocením. Nechal ji tak, s pažemi a hlavou za okrajem lodi, a ponořil se. Na druhé straně se vyhoupl do kajaku. Betty, jako protiváha, mu v tom nechtíc pomáhala. Uchopil ji za límec, hluboce se zaklonil a vší silou zatáhl. Překotila se dovnitř jako panák z hadrů, nasáklý hektolitrem vody. Uložil ji na dně, obeplul Bettin pošramocený kajak a vylovil její batoh.

Usedl na lavici. Díval se na Bettinu mrtvolně bledou tvář, dokud bouře neodešla tak náhle, jak přišla, a sluníčko je nezačalo hřát.

„Kam jste to vlastně chtěla?“ zeptal se chvíli poté, co otevřela oči.

„Podívat se na bílé černé medvědy,“ řekla.

Jon hvízdnul. „V kajaku?“ řekl.

„Proč ne?“

„Je to daleko.“

„Bývala jsem dál.“

„Já taky.“

Mlčeli.

„Poslyšte, proč jste nestřelila?“ řekl Jon.

„A vy nepraštil?“ 

Hleděla někam na moře.

„Jsme oba stejní blázni,“ řekla.

„Blázni?“

„Jo, blázni tady do toho,“ řekla a ukázala bradou na šňůru zelených ostrůvků kolem.

„Takže tam poplujem?“ řekl Jon.

„Kam?“

„Omrknout ty bílé černé medvědy.“

Poprvé se usmála.

„Ale nejdřív musíme někde přenocovat,“ řekl a obrátil loď k jednomu z ostrůvků.

Vytáhli kajak na břeh v místě, kde byla pláž posetá holými naplavenými kmeny. Po několika metrech přecházela v zelenou louku, s malými kanadskými smrčky a javůrky.

Vynesli své batohy na břeh. Betty nasbírala dříví a Jon rozdělal oheň. V ešusech si ohřáli večeři.

Jon si stavěl stan a poočku sledoval, jak zručně to samé dělá Betty. Pak zívl, vhodil do svého stanu batoh i spací pytel a vlezl dovnitř.

„Dobrou noc!“ řekl.

„Dobrou,“ odpověděla Betty.

Než stačil zatáhnout zip u vchodu do stanu, Betty k němu přiklekla.

„Copak?“

„Můj spacák je promočený.“

Zaváhal, a pak zvedl jeden cíp.

„Tak pojď,“ řekl.

Vklouzla k němu do stanu, a pak i do spacáku.

„Ty, kdybych tě zastřelila, nevadilo by ti to?“

„Pak už ne.“

„A předtím?“

Chvíli naslouchali šplouchání vlnek.

„Jone, jsou ti medvědi albíni?“

„Říkají, že ne. Bude to něco s geny.“

„Zeptáme se jich.“

„Určitě.“

Vzali se v jediném kostýlku na ostrově.

Betty se stala jednou ze zakladatelek zdejšího národního parku a Jon konečně získal kolaudaci jak pro svou chajdu, tak později postavenou pekárnu.

Vychovali spolu tři dcery, které se provdaly na největší ze zdejších ostrovů.

Jon jim pravidelně dováží čerstvý chleba, a jejich dětem, když ho navštíví, dokáže o místní flóře a fauně povědět víc, než profesionální průvodci. O místech, jako je Murder’s Point nebo Fiddler’s Point, ví jen on. Tedy o všech těch legendách kolem nich. Vnoučata mu naslouchají s otevřenými ústy.

Každý rok, už po sedmatřicet let, se na dovolenou vydává se svou ženou na kajaku tam, kde bílí černí medvědi, jimž domorodci od věků říkají medvědi-duchové, žijí. Vždy stejnou cestou, se zastávkami na neobydlených ostrovech úžiny.

31.12.2009

Mí blázniví sousedi

„Co s tím uděláme?“ zeptal jsem se jen tak, aby má žena neřekla, že rozhoduji vždy sám.
Stáli jsme v kotelně a nasávali vzduch přesycený výpary topného oleje.  Původní majitelka hrála s oblibou bridž, a trubky spravovala lepicí páskou.
„Spravíš to, ne?“
„Jasně,“ řekl jsem a vypnul jsem prsa.
„Tak to by bylo,” řekla má žena a otočila se k odchodu. Provedení přenechala personálu.
„Jenomže,” pípnul jsem.
„Co ještě?” zastavila se.
„Máme na to?”
„A co že to bude stát?”
Vyslovil jsem informovaný odhad.
“A je nějaká alternativa?” Výše ceny ji přiměla zaujmout neutrální postoj.
“Plyn.”
„Je dražší v provozu,” namítla.
„Ale levnější při pořízení. Plynárny teď pořádají nějakou akci.”
Brzy jsem měl objednanou demontáž, ale i následné práce jak plynárny, tak instalatérů.

Jenže nádrž nebyla prázdná.
„A co se zbytkem oleje?” volal jsem firmě, co měla rozřezat a odvézt nádrž a kotel.
„Můžete někomu věnovat,” řekli mi tam.
„A jak?”
„My to převezem, jen aby to nebylo daleko.”
Rozhodli jsme se pro jednu chudou vdovu z naší ulice. Navíc má ta ženská barák zadlužený. S původní majitelkou našeho domku hrávala bridž. Bude ji tedy hřát jak naše nafta, tak tklivá vzpomínka.

Ještě nebylo vše hotovo, ještě nám ti lidé demolovali sklep i přístup k němu, ještě vše smrdělo jako blázen, a už zde ta sousedka stála na prahu. Bez kytičky nebo koláče.

„Kolik že toho mělo být?” vyhrkla na mě a hrozivě našpulila rty.
„Sto osmdesát, říkali ti chlapi.”
„Tak to nesouhlasí.” Vytáhla z kapsáře nějaké papíry a brejle a začala mi ukazovat.
„Tak on si může někdo myslet, že já jsem stará bláznivá ženská a nevím, co mi tam nelejvají. Já si to, pane, dovedu změřit. Jo. Mám na to klacek, vlezu si s ním na nádrž a ponořím ho do oleje. Podívejte se!”
O naše zábradlí stál opřený černý a lesknoucí se prut. Vzala ho do ruky a ukazovala prstem, pod jehož nehtem se nacházel důkaz její pravdomluvnosti.
„Až sem by to bylo sto osmdesát. Ale ono to bylo jenom sem. To je sto sedmdesát. Nanejvýš ještě dva litry, ale ani o chlup víc!”
Opřela se o ten klacek a vystrčila bradu.
„Paní, to je snad jedno…” začal jsem.
„Řekl jste sto osmdesát!”
„To mi było řečeno.”
„A je toho mnohem míň!”
„Ale vždyť jsem vám to daroval!”
„Možná, a co jste řekl sousedům?”
„Já? Nic!”
„Jak to, všichni mluvěj, že jste mi daroval sto osmdesát litrů. A zatím toho bylo jenom sto sedmdesát!”
„Paní, tak já to napravím!”
„Pchá! Lidi si budou myslet kdovíco! Tohle už se spravit nedá!”
„Víte co? Tak já si ten olej vezmu zpět.“
“Nene, co se dá, to se už zpět nebere!”
“Tak co mám teda dělat?  Mám před váma padnout na kolena?”
Chvíli to zvažovala.
„Stejně byste to neměl jak vzít zpět.”
Měla pravdu. Ti od šrotu už byli pryč i se svou pumpou.
„Odnosím to v kýblech.”
„A kam?” triumfovala, „teďkon máte plyn, že?”

Zpoza rohu se vynořil její syn. Vzal mámu kolem pasu a táhl ji pryč. Chvílemi ji nesl. Vzpouzela se a na čele jí naběhly žíly.
Postrkoval ji po chodníku a za jejími zády na mě dělal posuňky. Kladl si při tom ruku na srdce a tak. A ťukal si do spánku.

Přibouchl jsem za nimi dveře.

„Strašně to tu smrdí!” řekla manželka a zase je doširoka otevřela.
„Jdu do sklepa. Bude třeba vykopat podlahu, je tím svinstvem nasáklá,” řekl jsem.
„Vezmeš si na to dovolenou? Nějaká ti od loňska zbyla, ne?” povzbudila mě.

Po chodníku procházel náš soused, co každou neděli brzy ráno vytahuje svou mercedesku z garáže a projíždí se s ní po liduprázdných ulicích.
Hrozil nám holí za ten rozkopaný chodník.

18.01.2010

Jako Schumacher ve svém stroji

Vyjel jsem z brány podniku jako Schumacher ve svém stroji. Už léta jezdím na kole stejnou cestou domů, znám zpaměti všecky její pasti, její zvuky, její vůně a světla či stíny. Nic z toho nevnímám.

Leda že se stane něco neobvyklého. Aspoň trochu neobvyklého.

Stalo se. Na mé stezce stál taxík. Ne poprvé, samozřejmě.

To mě vždycky štve, a pokaždé to taky vyvolává tichou otázku, jestli bych do něj neměl nabourat, když zde nemá co dělat. Můj advokát a jeho pojišťovna by mi pak už pomohli k předčasnému důchodu.

Objel jsem jej, jako obvykle. Ona by ta akce mohla trochu bolet, že.

Takže někdy příště.

Vjel jsem na vozovku a držel jsem se vpravo.

„Tú, tutú, tú, tutú,” ozvalo se za mnou. Auta nahodlila blinkry a už se klidila stranou. Zůstal jsem stát u okraje cesty. Sanitka projela kolem a vysílala na stěny domů blesky  svého majáčku. V žaludku jsem pocítil něco jako vzrušení. Hrdinní zdravotníci jedou, život, záchranu vezou. Sanitka kličkovala dál a brzy zmizela. Provoz se obnovil.

Ale jen co jsem se do něj zapojil i já, přiřítila se sanitka další, vlastně jakýsi rychlý a štíhlý vůz, co se proplete všude jako motocykl. Stačil jsem postřehnout záblesky majáčku za sebou, a už si vozy zase hledaly dírku někde vpravo. Byl jsem pomalejší, k vyhlédnuté proluce pod pouliční lampou jsem měl ještě kus, ale ten velící vůz nebo co to bylo za nestvůru se už rozeřval z plných plic. „Tú a tá a tú a tá,” znělo to jako za druhé světové, a když jsem nezrychlil, jeho nárazník ťukl do mého zadního blatníku a řidič zapnul sirénu druhou, která mne zvedla ze sedla snad silou svých vln a já odpálil vpravo, pak skokem plavmo, s kolem někde mezi nohama, pod tu vyhlédnutou lampu.

Auto projelo kolem a jeho zvuk se změnil, už nebyl tak vysoký, ale vyl dál a vrhal lidi i s auty do obou stran, jako když sněžný pluh rozhrnuje sníh na dálnici.

Nejdřív jsem jen skučel, svíral oční víčka a držel si lebku po obou stranách, ale pak jsem si začal třít spánky a nevnímal jsem ani naraženou kostrč, ani špínu na chodníku, co jsem v něm seděl, ani čepku, kterou jsem drtil na lebce svými dlaněmi.

A šeptal jsem, ze začátku jen tiše, v duchu, ale pak jsem ze sebe začal vydávat hlasité zvuky, slyšitelné asi dost daleko, protože mne lidi začali očumovat.

„Kurvy, smradi, hajzlové!” a mnoho jiných, ještě strašnějších nadávek. Nějakýho přežranýho, co ho trefil šlak, jedou zachraňovat, a klidně při tom přejedou člověka, ono jim to může být jedno, však potom odvezou i mne, a moje pojišťovna jim to zacvaká i s úrokama.  Zvedl jsem se ze země. Opřel jsem sebe i kolo o lampu a začal jsem zvracet.

Rozpálený a napumpovaný adrenalinem, s rozepjatou bundou, s rozevlátou šálou jsem spěchal k domovu. Lehce jsem se proplétal mezi domky naší čtvrti; byl jsem náhle ve skvělé náladě. To slůvko „Kurvy!”, co jsem si ze setrvačnosti opakoval, nabylo jakési nové, mně dosud neznámé, mazlivé podoby.

Objel jsem společné garáže a vjel jsem do naší uličky.

Tu jsem stiskl brzdy a než kolo zastavilo, už jsem stál oběma nohama na asfaltu.

Stála tam ta záchranná auta, ztichlá a osleplá. Jedno napříč přes chodník.

Ze sousedovic dokořán otevřených dveří vynášeli saniťáci nosítka, a na nich malou postavičku. Byla přikrytá až po bradu. Oči měla zavřené. Jeden ze zdravotníků šel podél nosítek a vysoko nad nimi držel láhev kapáku.

Hleděl jsem na tu bledou tvářičku a cpal jsem si pěst do úst.

19.01.2010

Můj milý – Kanaďan

Vnučka si lehla do kaluže. Tedy téměř si lehla – zachytil jsem ji tak pět centimetrů nad hladinou. Vysadil jsem si ji na ramena. Dost jsem se lekl; zase mi luplo v kříži. Rádionku mi stáhla přes oči a prstíky zaryla do mých šedin. „Hou, hou,“  povzbuzovala mě, a já klusal. Opatrně.

Zpoza rohu se vynořila vysoká, hubená postava paní odnaproti. Opírala se o svůj čtyřkolák, mírně shrbená. Když nás uviděla, zastavila se, napřímila, a její vrásčitou tvář vyhladil širokánský úsměv. Neměl jsem kam uskočit. Po jedné straně živý plot, po druhé vysoká ohrada a za ní dvě pasoucí se kobyly. „Koně, koně v selí“ zahulákala vnučka a pleskla mě do uší. Zelí za ohradou nebylo, pouze tráva. Zato mi zvonilo v uších.

„Holčička nebo chlapeček?“ zeptala se paní jako obvykle.

„Holčička?“ navrhl jsem a zůstal jsem stát.

„Hned jsem si to myslela,“ řekla a vztáhla k Lidušce ruku s kostnatým, dlouhým ukazovákem. Vnučka ucukla a vytrhla mi pár vlasů.

„Ta bude mužům lámat srdce,“ řekla, „teda až doroste.“ Liduška asi na ni zrovna poulila svá velká, hnědá kukadla.

“Jak se máte,“ řekl jsem rezignovaně.

Vnučka řekla: “Kolínka!“ a přesunula mi mé dlaně z kotníků výše. Už ji to tlačilo. 

„Dnes máme výročí,“ odpověděla.

„A jaké?“ nechtěl jsem vědět. Byl jsem v práci, tedy žádný svátek.

„Co tu sestřelili jednoho Kanaďana.“

Zpozorněl jsem.

„Sestřelili?“

„Kdysi dávno, to jste ještě nebyl na světě.“

„Za druhé světové?“

„Ano.“

Pohupoval jsem rameny, a vnučka jako by rozuměla. Utichla a kroutila mi ušními boltci.

„Generál Harris?“ řekl jsem.

„Ano a ne,“ odpověděla. Zamračeně se dívala někam do ohrady ke koním.

„Tu noc jsme proseděli v bunkrech. Lidi se schovali v těch obecních. Tam, co je benzínka, byl nejbližší. Ale my jsme měli jeden takový rodinný bunkr v zahradě, v nejzazším rohu, jak nejdál od domu. Hodně lidí je mělo, a některé ještě stojí. Taková homole z betonu. Ale ty stovky letadel, co je sem poslali, shazovaly všecko na Kolín. K ránu jsme vylezli z bunkrů, celí nevyspalí a vystrašení, ale všem se ulevilo, protože naše domy byly v pořádku. Lidi postávali na ulici a dívali se k městu. Bylo to, jak by někdo mezi námi a městem postavil černou stěnu – k nebi stoupal dým, hustý, že by ho mohl krájet.

A tu, tak kolem desáté, já si to pamatuju, protože máma a děda právě zasedli ke snídani, to vám bylo takové hezké počasí a nebe bylo modré, a když se člověk nedíval směrem k městu, tak jako by válka ani nebyla. Najednou zase přiletěla letadla, žádné bombarďáky, stíhačky to byly, děda řekl, že to byly spitfirey, on byl důstojník, ještě z první světové. Ty stíhačky nalétávaly nad ty naše ulice, a my všichni jsme zase utíkali do bunkrů. Lítaly pořád dokola, a když nic nebouchalo, tak děda otevřel železné dveře od bunkru a pozoroval je, a já se mu dívala přes rameno, já chtěla vědět, co jsou zač, a tak jsem viděla, že to jsou Angličani a taky jsem se divila, že nic nedělají, ale pak mi to došlo, já mám dobré oči, já jsem viděla, jak oni mají tam vepředu v kabině takové černé skříňky, to byly fotoaparáty a oni fotili nebo filmovali, bůhví proč.

Tam, co je hřbitovní alej, byla ukrytá baterie flaků, a u ní byli malí kluci a staří dědkové, a místo aby je nechali odletět, když nám nic nedělali, tak oni začali střílet, oni to neuměli, zato pálili nadšeně a hodně, a tak se stalo, co se muselo stát. Jeden z těch spitfireů naletěl na takovou ránu a koupil to do křídla, kus se mu utrhl a já viděla, jak ten plech padá někam do zahrad, ale on se ve vzduchu udržel, i když se trochu motal, a pak se všichni obrátili a letěli pryč, kolem té kouřové hradby, co byla tak vysoká, že by ji nepřeletěli, směrem na sever, ale ten s poškozeným křídlem létal pořád dokola, on nemohl to letadlo uřídit, a tak tu zůstal a klesal stále níž a níž, v takových velkých kruzích, a jak tak letěl nedaleko, já ho viděla v kabině, on měl tmavou bundu skoro jako naši, jako třeba ten můj Hans, co létal někde v Rusku, ale na krku a na ramenou měl širokou šálu, tedy spíš šátek, bílou jako sníh, tak když pak letěl v tom kruhu nad brambořištěm, tam, co je vedení vysokého napětí, tak tam podletěl ještě pod dráty, ale už se nezvedl a v té oranici přistál. Jak se mu podařilo strhnout letadlo, aby přistál podél těch řádků, a ne napříč, to fakt nevím. Jinak by skončil v kotrmelcích.“

Vnučka mi hladila plešinu. Sundal jsem ji z ramenou, ale dřív, než jsem ji stačil postavit na zem, už se škrábala zpět. Posadil jsem si ji tam, kde byla. Visel jsem staré paní na rtech.

„Lidi se vyhrnuli z těch bunkrů a sklepů a děr, kde byli všude zalezlí, a ti, co byli nejblíž, spěchali k místu, kde spitfire přistál. Bylo mi sedmnáct, a tak, i když mě chtěl děda zadržet, pádila jsem tam s jinými. Letadlo bylo prázdné. Ale široko daleko nebylo nic, kde by se mohl někdo ukrýt. Ten Brunner, co ho nevzali na vojnu snad pro blbost, zařval, že se schoval v brambořišti. Chlapi, co tam byli, a byli to samí dědci nebo invalidi, se rozběhli do pole. A tu, jen kousek za letadlem, se z řádků brambor zvedla postava. Byl to blonďák, s modrýma očima, vysoký a strašně hezký. Skoro jako děvče. Kolem krku měl široký, bílý kašmírový šátek. Stál rozkročen. Z náprsní kapsy si vytáhl takovou hladkou tabatěrku, ona asi musela být stříbrná, protože se ve slunci leskla jako zrcadlo, vyndal z ní cigaretu, zapálil si ji zlatým zapalovačem a díval se na ty chlapy, co ho hledali daleko v bramborách. 

Víte, ti z nás, co kouřili, si mohli koupit jenom šmejd. To ty papyrosy, co je posílali z Ruska jako válečnou kořist, smrděly tak strašně, že se je dalo kouřit jenom na dvorku. A tenhle chlap, co napadl naši vlast, co nás ohrožoval na životě, si klidně zapaluje zlatým zapalovačem parfémovanou cigaretu ze stříbrné tabatěrky. Tak to v těch parchantech, co je nevzali ani na frontu jako kanonenfutter, ani k námořnictvu jako živé torpedo, vřelo,  ti zakomplexovaní nácci se rozzuřili a ten Brunner, co byl nejblbější, ale zato nejzuřivější, ten po něm skočil a vyrval mu tu tabatěrku z ruky. Ale ten pilot se nedal a tu tabatěrku mu chtěl vzít zpět, a taky to udělal, vždyť to byl zdravý a mladý chlap, nejméně o hlavu vyšší než  Brunner, ale mezitím po něm skočili ti druzí, oni na něj šli zezadu a strhli jej k zemi, tak, že byl nimi zavalen, a když už byl úplně k zemi přibitý, tak do něj začali kopat a bít pěstmi do tváře, a ten jeho šátek už najednou nebyl bílý, on byl celý od krve, a já se na to dívala a nemohla jsem oči odtrhnout, protože já jsem neviděla toho Kanaďana, on to měl napsané na rukávě, já jsem v něm viděla mojeho Hanse, co byl zrovna tak hezký a urostlý a taky měl světlé vlasy, já sebou cukla pokaždé, když ho někdo udeřil, protože jestli tohle dělali Hansovi, co už byl půl roku nezvěstný… Já chtěla křičet, ale strašně jsem se bála. Tak jsem si zacpala pusu a dívala se na to, já nemohla od toho oči odtrhnout,  já to mám, pane, všecko tady v hlavě, jako ve fotografickém aparátu.“

Stála a těžce oddychovala. Nevyrušoval jsem ji. Pohupoval jsem vnučku, a ta si něco brumlala. „Letadlo,“ řekla v jedné chvíli česky, ale paní nerozuměla. Nad námi, hodně vysoko prolétávalo dopravní letadlo směrem na jih. Asi na Mallorku. Zanechávalo za sebou tři kondenzační čáry. Vnučka za ním zvedla hlavičku. „Bombalďák,“ řekla.

„Zabili ho?“ řekl jsem.

Potřásla hlavou.

„Ne. Když byli v nejlepším, přijela policie.Vojenská, říkali jí feldjägři. Naložila ho na vůz a odvezla na stanici.“

„Takže byl zachráněn?“

„To bylo z louže pod okap. Ta stanice byla  jen o pár ulic dál, tam u Lucemburské. Já a ještě pár kluků jsme běželi za nimi. Vyškrábali jsme se na strom za zdí dvora a dívali jsme se. Postavili ho pod okna a křičeli po sobě. Ti, co řvali, že se ho má zastřelit, byli hlasitější.

Seskočila jsem ze stromu a běžela jsem domů. Po celou cestu jsem brečela. A nevím proč, pořád jsem opakovala Hans, Hans. 

Děda seděl v kuchyni s mámou. Vyhrkla jsem na něj:

Dědo, oni ho chtějí zabít!

Toho pilota? zeptal se klidně.

Kývala jsem jako pominutá. Děda vstal, odkulhal do ložnice, tam vytáhl ze skříně sako od své uniformy z první světové, a už spěchal ven, ale ještě se obrátil, zaběhl k nočnímu stolku a vytáhl ze zásuvky krabičku, co ji nikdy nikomu nedovolil otevřít, tu teď sám otevřel, vlastně s ní bouchl o pelest postele, až se rozskočila a vypadl z ní Rytířský kříž, a jak zase běžel ven, tak si dopínal sako a natahoval si stuhu s křížem přes hlavu a Rytířský kříž si upravoval pod krkem.

Nesměla jsem s ním, a tak jsem oběhla zeď dvora a už jsem byla na větvích stromu.

Viděla jsem, jak děda vešel pevným krokem do dvora a ani trochu nekulhal. Můj Hans stál pod okny, proti němu houfec feldjägrů, všichni mlčeli a hleděli mu do očí. Kdyby je bývalo napadlo zavázat mu ty oči, už by nežil.

Děda řekl nahlas, takovým tím svým hrdelním basem Ehm! a všichni se překvapeně otočili. Koukali na tu zajímavou postavu se dvěma stříbrnými hvězdičkami a vavřínvými větvičkami na výložkách předpotopní uniformy, pak na Rytířský kříž.

Ten muž je válečný zajatec. Připravte vůz na přepravu do oflagu. A doprovod, řekl ostře děda.

Ale nikdo se nepohnul.

Tak děda očima prohledal řadu, a zastavil se u kapitána. Děda se mu díval do tváře, jako by ho chtěl hypnotizovat. Ten kapitán si zmateně prohlížel dědovu uniformu, pak se jeho oči setkaly s dědovými, a nakonec se zahleděl do dědova vyznamenání. Po chvíli přikývl, otočil se ke svým mužům a začal vykřikovat rozkazy.

Když se děda v noci vrátil domů, zněl jeho krok stejně jistě jako na nádvoří policejní stanice. Ale když vojenské auto odjelo, vešel dovnitř a zhroutil se na židli.

Než usnul, zavolal mě k sobě a dal mi malý, měkký balíček.“

„Takže se ten Kanaďan nakonec zachránil?“ zeptal jsem se.

Pokrčila rameny.

„Ano.“

„A vy?“

„Co já. Čekala jsem na mojeho pilota.“

„Na kterého?“ otázal jsem se. Vnučku jsem mezitím houpal v náručí. Usínala mi.

Paní se malinko usmála.

„Po pár letech se vrátil Hans. Ze Sibiře. Měli jsme spolu sedm dětí.

„Sedm?“

„A čtrnáct vnuků a pět pravnuků. Loni mi umřel.“

A ten Kanaďan se někdy ozval?

Přikývla, ale dívala se někam do svého čtyřkoláku.

„Tak já půjdu,“ řekla, „už je noc.“

„Počkejte!“ řekl jsem. „A co Brunner?“

„Američani ho zatkli v ten den, co nás osvobodili. Měli tu své lidi. Brunner dostal dva roky.“

Pohladila hebký, už zežloutlý, široký kašmírový šál na prsou, uchopila rukojeti svého vozíku a vykročila.

„Dobrou noc,“ řekl jsem.

„Noc noc,“ řekla,  jak je místním zvykem.

Zemřel strýc František…

Borůvky

…hrdina mých povídek Borůvky, Zvuk houslí, Šachy, Dvojníci a celé řady jiných. Gesta, pohyby rukou, slova a hlášky, žerty a nápadné pointy, jež se vyskytují v mých textech jemu nezasvěcených, často také pocházejí od něho. Vždyť i ten dalekohled, „zakoupený na bleším trhu v Polsku“ (Pozor na krávy) je jeho, a já jej teď doopravdy vlastním. Jeho vzdor vůči násilí, pohrdání velikými gesty, ironie, a tak trochu švejkovství (zatáhli jej do wehrmachtu, a tam si ani jednou nevystřelil – radši nabifloval morseovku a tak jej dali k radistům), ale taky paličatost ve věcech, jež bolševici pokládali za zločin (byl hluboce věřící, za což si od nich vysloužil posudek „naprosto nespolehlivý živel“), se staly mým nedostižným vzorem.
Před pár měsíci, než nemoc vybuchla naplno, nás navštívil. Na rozloučenou zabrumlal, že by byl rád, kdybychom mu odpustili, jestliže proti němu něco máme.
Nemohli jsme mu odpustit. Na jeho poplašenou otázku Proč? jsme mu řekli, že není co odpouštět. On totiž nikdy nikomu nic zlého neudělal. Jen miloval lidi kolem sebe a sloužil jim, dokud to šlo.
Neměl jsem na něm rád jen jedno: Že nás všecky, mladé a třeba vysokoškolsky vzdělané, vždy a bezohledně porážel, jen co jsme s ním zasedli za šachovnici. Pokládal to za dobrou průpravu pro život, co se taky s nikým nemazlí.
Nejvíc jsem měl rád jeho humor: Ještě v den, kdy měl zemřít, jej stihla navštívit jedna mladá žena z jeho křesťanského sboru, která byla shodou okolností zdravotní sestra. Prý jestli by mohla být v něčem užitečná. On si s ní krátce popovídal, a pak pronesl tato slova: „No, že mě taky navštíví někdo mladý, a ne jen ti staří páprdové, co stojí jako já jednou nohou v hrobě!”
Teta Klára si jej na revers přivezla ze špitálu domů. Rozloučili se spolu, sami dva. Všichni je obdivovali, že spolu byli celých šedesát let. Ale oni se toho večera usmívali, protože to bylo jednašedesát! Když je tehdá oddali a hosté odjeli domů, předvolali si je na úřad a sdělili jim, že sňatek je neplatný, protože nevěstě je teprve sedmnáct. Strýc František pohotově opáčil: „No dobře, tak se za rok pobereme znovu. Ale kdo zaplatí tuhle svatbu?” Když se ouřada dozvěděl, kolik že bylo svatebčanů, spotilo se mu čelo a navrhl, aby o tom mlčeli a za rok se přihlásili. Že se to zapíše až pak.
Řekl jí ještě, ať se už nevdává, že to nestojí za to. Přeci to už zkusila s ním, takže by měla vědět. Stiskl jí ruku, slíbil jí, že se k ní v tom nebíčku přihlásí, a za chvíli s úsměvem dodýchal.
Už spí klidně, a v noci jej netrápí noční můry z druhé světové (napodoboval kulometnou palbu, a teta Klára se schovávala pod postel).
Bylo mu třiaosmdesát. Náš milovaný, nespolehlivý živel, už není. Jen v paměti nejbližších, a v mých povídkách.

Masakr

„Řřřřřřach! práskla okenice. Pouliční lampa se nad námi zhoupla a blýskla jako táborák, když do něj zaduje vítr. Holčička sebou mrskla a vytřeštila oči. Opřel jsem se do kočárku a přidal jsem do kroku.
Grrrrrr… prohnal se kolem nás moped se dvěma puberťáky. Zanechali za sebou smrad přetíženého motorku. Děcko se rozkašlalo.
Cššššššchššš, rozhučelo se splachovadlo. Krucifix! křikl jsem. Dotyčný vztekle přirazil okýnko.
Za vozovkou, za řadou stromů a přerostlých keřů projela tramvaj – její kola skřípala, od troleje odletovaly jiskry a daleko před přejezdem, zrovna na naší úrovni, začala zvonit.
Kličkoval jsem s kočárkem sem a tam.
Nakonec jsme vjeli mezi zahrady a zanechali za sebou vše živé. Klid. Jen z dálky zazníval hlas z reproduktorů McDonald’s, domlouvající se se zákazníky v automobilech, šum autostrády a pravidelné údery bucharu, zatloukajícího den a noc piloty do dna řeky.

Zpomalil jsem. Pot mi oschl, tep se zklidnil. Zdálo se, že holčička spí.

Tu se zpoza rohu vynořili tři mládenci. Drželi se kolem ramen, na krku šály svého fotbalového klubu a v rukou láhve piva. Raz dva tři, zapěli z plna hrdla. Obě ruce mi vyletěly do výše.
Ztichli. Přiložil jsem prst ke rtům a ukázal jsem na holčičku. Chvíli stáli, a pak se jeden oddělil a na špičkách se přiblížil ke kočárku.
Sklonil se nad ním a usmál se. Vděčně jsem jej objal pohledem.

HU! zařval z celé síly.

Holčička vyskočila dvacet centimetrů do výše. Mládenec se rozchechtal jako pominutý a jeho kumpáni s ním. Otočili se ke mně zády, chytili se opět kolem ramen a hulákajíce kráčeli svou cestou.
Holčička vydávala ze sebe zvuky, jaké jsem dosud neznal. Halí, belí, pokoušel jsem se ji utišit. Dívala se na mne cizíma očima a bradička se jí třásla.
Postavil jsem kočár k plotu, šlápl na jeho brzdu a rozběhl jsem se za nimi.

Prvního jsem nakopl do zadku. Hekl, vyletěl z objetí kamarádů a přistál na kolenou. Druhý se ke mně otočil a pozvedl ruku, ale než stačil něco podniknout, udeřil jsem jej čelem do nosu. Zapraskalo to jako skořápka vejce uvařeného na tvrdo. Zakňučel a schoulil se na chodníku. Třetímu jsem vrazil pěst do ohryzku. Opíral se o plot a lapal po dechu.
Rozhlédl jsem se po nich. Ten první vstával. Rozehnal jsem se a kopl jsem jej do břicha.
Pak jsem se vrátil ke kočárku a odjel jsem.”
………………………..
Žena mi vzala prázdný talíř a s pozvednutým obočím na mne pohlédla:
„No dobře, tak jsi kvůli blaženýmu spánku naší vnučky vymordoval půl dědiny,” řekla. Talíř umyla, utřela a odložila na polici. „Běž už si lehnout, dědku.”
Vstal jsem od stolu, opřel se o hůl a šel jsem.

Šššššššš, jako smyčce orchestru šuměla otevřeným oknem autostráda.
Bum bum bum, duněly bubny někde u řeky.
Přetáhl jsem si deku přes hlavu. Usínal jsem.
Křáp, zaznělo mi v uších tak krásně, jako voňavé, na tvrdo uvařené vajíčko…

Génius

Bylo to na jedné konferenci a já stál vedle řečníka a potil jsem se ve světle reflektorů. Já blbec! Vždy, když mi někdo zazvoní, že potřebuje tlumočníka, hned kývnu, a když pak sluchátko položím, roztřesou se mi ruce. Jako posledně, když jsem přijal zakázku od armádních hudebníků. Jak se řekne, sakra, německy ‚tuba‘? Kamery zaznamenávaly každičkou z mých chyb i chybek, všecka má škobrtnutí a zaváhání, úsměvy či škleby na tvářích posluchačů. Po čtyři měsíce jsem se připravoval. Přečetl jsem vše, co se kdy na internetu od tohoto slavného muže vyskytlo, tvrdě jsem žádal, aby mi poskytli rukopis přednášek, a když mi bylo řečeno, že on promlouvá spontánně, bez dispozice, tak jsem s ním hledal spojení, abych se dozvěděl jak nejvíc o předmětu jeho přednášek, a abych se seznámil i s jeho dialektem a výslovností. A když jsem se dozvěděl, že je to Američan s polskými kořeny, jenž své přednášky rád prošpikovává výrazy ze slovanských jazyků, a jelikož je taky Žid, tak i výrazy z jidiš, pocítil jsem závan paniky. Ale co, řekl jsem si, za život jsem vystřídal devatero řemesel, ženu jsem si pětatřicet let udržel – přežiju i tohle. Po čele mi stékal pramínek potu a v podpaždí se rozrůstalo vlhko.

 

Kvantová fyzika – jak se Vám zamlouvá takové téma? A k tomu porce teologie a mystiky od stárnoucího vědce, co to dotáhnul až do NASA? V rukou jsem svíral kartičky s výrazy, jejichž významu jsem pramálo rozuměl, prázdnotu na řečnickém pultu jsem využil a celý jsem ho pokryl listy s poznámkami. A to bylo dobře; aspoň jsem se nemusel dívat do sálu, do všech těch tváří, jež věděly o tom, co překládám, tisíckrát víc. Ale posluchači se nedívali na řečníka, to já byl jeho hlásnou troubou – když pronesl něco moudrého, tak to mně souhlasně přikyvovali, a když byla jeho metafyzika jak na evropské poměry příliš odvážná, zase se ušklebovali ne jemu, nýbrž mně. A on stál vedle mne, čekal, až to, co vyslovil, přeložím, jakoby čekal na příležitost, aby mne vypeskoval.

 

Vše jsem měl nabiflováno, tedy vše odborné a neznámé. A když se ponořil do čistých spekulací, že když se kupříkladu v jednom urychlovači zničí nějaká částice, tak v druhém doslova z ničeho vznikne druhá, a to že je prý důkazem, že je možné stvořit z ničeho hned celý svět, a proto má Bible pravdu ve své legendě o stvoření, a to, jak dále fabuloval, je důkazem, že Bůh je, tak jsem překládal hladce a suverénně, a on vedle mne stál a spokojeně přikyvoval, protože i on to řekl suverénně a chtěl, aby to tak vyznělo. Ale ve chvíli, když mluvil o vzdálenostech mezi planetami, a snad i hvězdami, a zmínil ‚biliony‘ světelných let, tak jsem překládal ‚miliardy‘, a v sále bylo pozdvižení, protože ‚billion‘ pozná každý, byť míval ve škole z angličtiny pětku, a už mě hlasitě opravovali, a já z toho byl dost vedle, protože jsem takovou neznalost nečekal.

 

Pan profesor těkal očima, i on znejistěl, a pořadatel, který seděl v první řadě, si zakryl tvář rukama. Otevřel jsem ústa, že to těm lidem vysvětlím. Ale v tu chvíli se kdesi z hloubi sálu ozval mohutný baryton: „Lidi, neblbněte, ‚billion‘ je německy ‚Milliarde‘, podívejte se doma do slovníku.“

 

‚Johne,‘ pomyslel jsem si, ‚jsi to skutečně ty?‘ Po skoro čtyřiceti letech? Pan profesor se uklidnil a mluvil dál, a já poslušně překládal.

 

S Johnem jsme se setkali v osmašedesátém. Využil jsem tehdá po invazi ještě chvíli otevřené hranice a odjel jsem do Velké Británie, abych se učil anglicky. Sedával se mnou ve školní jídelně u jednoho stolu. Slepičí prsíčka, velká, hranatá hlava na úzkých ramenou. Neposlušné vlasy neurčité barvy, na tváři dětinský úsměv. Jaká je to osobnost jsem poznal, až když otevřel ústa. Jeho hlas zněl jako řeka. Ale nejvíce mě na něm upoutala jeho znalost několika cizích řečí. A když college absolvoval, ovládal již většinu germánských jazyků. Dělal to jednoduše: Od dětství jezdil na prázdniny pokaždé do jiné země. Brigádničil. A při tom naslouchal domorodcům. Po večerech četl jejich knihy, a vše si druhého dne na rodilých mluvčích zkoušel. Než se vrátil do školy, už daný jazyk ovládal. Téměř bez akcentu. A co bylo podivné – už se do té země nevracel, ale jazyk ovládl napořád. Pamatuji se, jak si k našemu stolu přisedli tři Skandinávci. Každý s ním mluvil, ba dokonce vtipkoval ve své řeči, a on se s nimi bavil na přeskáčku tak, jak to jiní dělají v řeči jediné. Génius! A to od maminky, Francouzky, znal bezchybně i její mateřštinu, i když ve Francii nikdy nebyl. ‚Co budeš dělat, až ukončíš školu?‘ zeptal jsem se ho. Já si myslel, že s tímhle by mohl do OSN.

Ale John chtěl být kazatelem.

 

A kazatelem se i stal. V jednom zapadákově v Anglii, kam nikdo nechtěl. Byl dobrým pastorem – navštěvoval své ovečky v jejich domovech, povídal si s nimi v jejich nářečí, a když bylo třeba, přiložil ruku k dílu. Bylo to jednou v pátek večer, když už dle starých židovských tradic nastal po západu slunce sváteční den sobotní, a jeho církev to také tak chápala. Ale on onu vdovu zastal s kýblem vody a s hadrem v ruce, jak na kolenou utírá podlahu pro vzácného hosta a na zapadající slunce vystrkuje zadek. Odložil kabelu na špalek na dvoře, vyhrnul si rukávy a podlahu domyl. Stal se legendou. 

 

Ale pak začal mít divná kázání. Že prý kdysi jejich církev neuznávala Ducha svatého jako boha, a že by se k tomu měli vrátit. Uměl mluvit, a lidé mu bezmezně důvěřovali. Vše se doneslo na vedení církve a John, legenda nelegenda, letěl.

 

Tak se dal na obchod. Bylo to jaksi náhodou – v jeho sbírce germánských jazyků mu chyběla  afrikánština, jíž se hovoří v bývalé holandské kolonii v jižní Africe. Jel tam, a brzy byl zase jako doma. Začal obchodovat s realitami, mezi Anglií a Jihoafrickou republikou. Jenže moc nedbal na papíry, lidem důvěřoval, a tak jej vzali na hůl a byl zase bez práce. Pokusil se obchodovat s diamanty. I zde nedopadl lépe.

 

Když jsem si k němu po přednášce přisedl, oslovil mne mou starou anglickou přezdívkou. A pak mi vyprávěl o svých ženách, i o té poslední německé přítelkyni, kvůli které zde je, a již právě taky ztratil. Má pár hodin čas, než mu pojede vlak, a tak zašel na tuhle přednášku. Na ramena mu z šedivých, řídkých vlasů padaly lupy, límeček měl kolem krku zažloutlý, rukávy saka odřené. Vedle židle stál jeho řemenem svázaný kufr a taška. Párkrát se při řeči dotkl hřbetu mé ruky, usmál se na mne svýma dětinskýma očima, a vyprávěl mi o svých plánech do budoucna.

 

Učí se rusky – sobolí kožichy prý zase přijdou do módy.

 

Růžový sníh

„Jsem pedagog,“ řekl pán s plešinou a postavil se. Z lavice dětí prvního ročníku gymnázia se mu vstávalo špatně. Ale když už stál, tak dodal: „Vyučuji matematiku, na gymnáziu. Ale ne na tomto.“ Zatvářil se omluvně a znovu se vsoukal do lavice.
Otcové představovali sebe i své ženy. Jen jedna svobodná matka se vyzývavě rozhlédla po zbylých párech a řekla: „Maluju.“ Nikdo nehnul ani brvou.

„Inženýr,“ a „advokát,“ a „finanční poradce,“ znělo jako údery zvonu. Když přišla řada na pána přede mnou, všecky oči se k němu otočily. Vstal, a jeho židle mi mou lavici vrazila do břicha. Zavanula od něj vůně dobrého francouzského koňaku.

„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí. Uhnul jsem očima. Jeho stejně velká, ale poněkud přitloustlá žena pohupovala bronzovou nohou, přehozenou přes koleno a vystrčenou do uličky. Kolem kotníku zlatý řetízek.

Třídní učitelka mne za jeho zády vyhledala a povzbudivě se na mne usmála.
„Jan Ospalý, domovník,“ řekl jsem, a ani jsem se nepokusil vstát. ‚Chirurg‘ přede mnou se rozvalil na své židli a nepustil mě.
Ne všichni se ke mně otočili. Některá obočí byla údivem pozvednutá, jiná svědčila o tom, že mi nevěří. „Toho času bez zaměstnání,“ řekl jsem ještě.

Každé druhé ráno jsme s ženou běhávali kolem vily se soukromou ordinací pana doktora Mlhy, chirurga a traumatologa, jak hlásal nápis na bronzové tabulce. Po celá léta jsme trasu neměnili. To ona se měnila. Mladé stromky povyrostly, staré pokáceli, a v celé ulici vysadili alej japonských višní.

„Tak to byla teda rána,“ řekl dotor Mlha, když jej moje žena s pohmožděnou rukou navštívila. Jela na svém kole a na křižovatce ji přehlédl hoch ve velkém voze s náhonem na čtyři kola. Schoulila se mu pod chladičem jako dítě v těle matky, a když jeřáb auto zvedl, kolo bylo do šrotu, ale ženě se nic nestalo. Až na ten naražený palec.
Doktor Mlha seděl na vysoké stoličce, shrbený, na palec jí vytlačil půl tuby heparinové masti, a pak jí ruku zavázal.
„Přijďte mi to za týden ukázat,“ řekl. Tváře měl zapadlé, potažené žlutou kůží, rty modré, a z úst mu páchlo. Když vstal, nad tenkýma nohama mu viselo břicho. Oči za silnými brýlemi slzely. „Pokud tady ještě budu,“ dodal, a odšoural se.

Dnes ráno jsme procházeli kolem jeho vily. Byli jsme pár týdnů na dovolené, a tak se nám ta stará dobrá čtvrť zdála jiná. Jako vždy po delší přestávce. Ale na dveřích páně chirurgovy ordinace bylo doopravdy něco nového. IT Consulting s.r.o., stálo na kousku papíru, přilepeném na dveřích. A na příjezdové cestě parkovalo auto malířské firmy.

Japonské višně právě odkvétají. Celou alej pokryl růžový sníh.

Hloupý krok

Můj rozvedený a znovu ženatý soused se mne občas vyptává na tu svou „bejvalou“. Ona totiž pracuje tam, co já. A ptal by se častěji, ale zřídka jej potkávám samotného. A tak, abych vyhověl jeho prosebnému pohledu, občas zmiňuju jistou „Jiřinu“, co jako posledně prohlásila a co dělala, a on beze slova pozorně naslouchá. Jeho „nová“ si jednou mé manželce postěžovala, že on si při koupeli ve vaně pouští kačátko z PVC. Chtěla vědět, jestli je to normální. V mé ženě hrklo, protože to samé zmínila i ta první, a tak se jenom zeptala, jestli je zelené, a když jí to bylo s údivem potvrzeno, jen moudře pokývala hlavou, že je to jako vážné. Znám chlapa, co si z prvního manželství zachoval přikrývku, jiného, jenž si v dílně schovává fotografie té první tak, jak někteří muži pornografické časopisy.

Můžete zadržet dech, zastavit práci nohou či rukou, zavřít oči. Ale pokud se zrovna neprobodnete nožem, střeva zastavit nemůžete, ani žaludek, slinivku břišní či játra. Polský básník Adam Mickiewicz ve své básni Pro M*** praví:

Sejdi mi z očí!… já ihned poslechnu,
Opusť mé srdce!… a srdce poslechne,
Opusť mou paměť!… ne, toho rozkazu
Má i tvá paměť poslechnouti nemůže.

Paměť tedy také vypnout nelze. I když si myslím, že s tím srdcem si to ten velký básník trochu plete. Protože právě to, co rozjitří naše city, zůstává i v paměti.

Má to co dělat s matematikou. „Ten první“ či „ta první“ své pořadí nikdy nezmění, není to v lidských silách. Všichni další zůstávají přinejmenším na druhém místě, ať už je ten nový vztah kvalitativně sebelepší. A ten první vztah bude vždy vrhat svůj stín na ten druhý. Každý další vztah bude srovnáván s tím prvním, a i když ten druhý nejednou v takovém srovnání vyhraje, vzpomínky na zlé vyblednou a vzpomínky na dobré se stanou ještě hezčí a bývají nafouknuty do nezaslouženě olbřímích rozměrů.

Divím se lehkomyslnosti lidí, kteří mění své starší partnerky za mladší tak, jak se mění staré boty za nové. Vždyť i na starých předmětech nejednou až groteskně lpíme! Jak si můžeme myslet, že nová, mladší a pohlednější naráz ve všem zastoupí, ba bude předčit tu starou? Vždyť i ona bude po půlroce „starou“ a všední, budeme ji mít přečtenou a celá ta romantika a zamilovanost pomine. Stane se tak dokonce dříve, než si odvykneme plést si v intimních momentech jejich křestní jména. A když přijdou první hádky, problémy a křivdy, pomaloučku polehoučku se vynoří vzpomínky, a my si začneme pouštět na hladinu naší koupele zelené kačátko. Ale nebude kroku zpět, protože stroj času dosud nikdo nevymyslel. Zůstanou jen ty vzpomínky, nebo fotografie po šuplatech ve sklepě.